O mém cestování

 

120316_KruzneHory-0014

Od mládí mě lákalo cestovat!

Možná proto, že se ve mně bouřila krev  po dědovi, který se rád toulal po Československu a dokonce se vydal  lodí ze Soči do Káhiry. Dětské roky v panelákovém bytě, bez chaty a zahrádky nám rodiče vynahrazovali výlety a stanováním, po naší vlasti, Maďarsku a tehdejším NDR…

Později jsem začal vyrážet na Vandry a dobrodružné výlety sám. Snad právě pro to mě masová turistika moc nezajímala, bral jsem ji jen jako jiný druh konzumování zážitků. Přesto jsem neodolal a vyrazil jsem s dobrodružnou cestovkou Adventura na sjíždění divokých řek na raftech v Alpách. Jednak jsem si raft nemohl dovolit, jednak znalost řek a techniky mně přišla zásadní, a proto jsem překousnul i tu CK. Ještě jsem s nimi stihl vycestovat do Kostariky, na polo expediční měsíční cestu, opět s rafty.

Další výprava tentokráte na vlastní pěst směřovala do Indie. Cestu jsem podnikl s kamarádem Alešem, oba bez znalosti angličtiny, což dodnes nechápu, kde jsem vzal tolik odvahy, nebo spíše drzosti. Indie mně přijde úžasná právě v tom, že na jednom místě je koncentrovaný skoro celý svět, co se týče podnebí, přírodních scenérii : pouště, velehory, tropy …Cestu jsme pojali v Keruakovském duchu knihy „Na cestě“. Bez velkých cílů a naplánovaného itineráře (v té době vlastně nebylo podobnou cestu ani z čeho naplánovat).

Po jednom z promítání Dia show od Šimánka jsem si uvědomil, že je pořád předěl mezi skutečným životem v dané zemi a mnou co by turistou s foťákem. A tak jsem se rozhodl poznávat země skrze toho, že se tam budu snažit pracovat. Pracoval jsem takto v Itálii, ve Španělsku, Anglii…. a musím říci dát si pivko s místníma po vyplacení týdenní mzdy, vydá – alespoň pro mě více než návštěva všech muzeí a galerií ve městě.

Co jsem stále považoval za svůj nedostatek, tak byla bariéra řeči. Na škole jsme se učili ruštinu,  angličtinu – tu jsem lepil po kurzech o práci. Řízením osudu firma, ve které jsem pracoval, byla uzavřena a my dostali odstupné, za to jsem si mohl dovolit koupit studentské vízum do Velké Británie. Jelikož jsem moc neuměl stále řeč, začal jsem pracovat v kuchyni sice v business centrech v Londýně…Tak jsem měl možnost poznat skrze lidi snad celou Afriku, Jižní Ameriku a snad celou Asii. Rád také poznávám zemi skrze jídlo….což v Londýně stačí popojet jednu stanici metra a máte na výběr Kreolskou, Etiopskou, Brazilskou kuchyni…. žádný problém. Svět se  pro mně zkoncentroval do jednoho místa….Z tohoto období se mi přihodila nevšední situace a to, že při jedné akci, kdy starosta City hostil britskou královnu jsem byl v kuchyni a umýval nádobí po této hostině. Tak jednou, až vybrousím svůj literární projev napíši knihu „Myl jsem nádobí po anglické královně“.

Další fáze mého cestování byla, že jsem natrefil na stránky Couchsurfingu. Což je způsob, kdy můžete za minimum peněz být hostem nebo hostitelem skoro v jakékoliv zemi na Světě. Když už jsem tolik necestoval, tak jsem spíše začal hostit pocestné. Člověk potom  nemusí vytáhnout paty z baráku a celý Svět přijíždí k Vám :-). Každý návštěvník má svůj originální příběh a já rád s ním potom debatuji  o rozdílech, pohledech na věc, i na nás, o zkušenostech, zážitcích. Posledních pár let se mě přátelé  často  ptají:  „kam vyrazím letos?“ na to odpovídám : „nevím, nic neplánuji, třeba se to přihodí“. Stejně jako před lety kamarád na mě “ „pojeď do Skotka máme tam byt a auto k dispozici“. Tak to potom samozřejmě neodolám a vyrazím. Neříkám, že jsem se cestování nabažil, ale je pravda, že čím dále mám větší touhu cestovat po svých „vnitřních Světech“… a zjišťuji, že je to stejně dobrodružné, rozmanité a nekonečné  …

Líbí se mi myšlenka zenového mnicha: „Lidé říkají, že musí být úžasné vidět ten a ten vodopád, ale když jej navštívíte, vidíte jen vodopád…“.

Cestování mi dalo hodně – samostatnost, rozhodnost a schopnost improvizovat.

Takže rozhodně doporučuji poznávat cizí kraje i lidi. Toto vše pomáhá otevírat  oči, mysl i srdce. Jen bych se na tom nezastavoval a šel dál…..

Odkaz na navštívená místa